Nalévání medu do hrnku je úplně jiný zážitek než s čistou vodou. Jakoby se hmota táhla – klade odpor, brání rychlému pohybu. Všichni víme, že tekutiny mají svou povahu, ale že by se podobně mohl chovat i samotný vesmírný prostor? Nové výzkumy poukazují na to, že prostor okolo nás není jenom pasivní prázdnota. Právě jeho „lepivost“ by mohla objasnit záhadu kosmického rozpínání.
Všednost prázdného prostoru? Možná jen zdání
Večerní pohled na oblohu svádí k představě, že mezi hvězdami vládne absolutní ticho a klid. Tradiční představa vesmíru jako ideálního vakua je stále pevně zakořeněná v učebnicích. Ale když fyzikové sledují, jak se galaxie vzdalují, objevují drobné, ale zásadní odchylky.
Jedna taková anomálie se ukázala v nedávných datech z projektu DESI. Měření temné energie naznačují, že něco v rozpínání vesmíru zpomaluje. Standardní model s konstantní temnou energií už nestačí všechno vysvětlit.
Kosmos s vlastnostmi tekutiny
Při přípravě ranní kávy málokdo přemýšlí, že prostor kolem nás nemusí být „suchý“. Nové teorie pracují s myšlenkou, že prostoroprostorová viskozita skutečně existuje. Podobně jako med stéká pomalu díky své hustotě, i samotný prostor by mohl klást odpor proti rozpínání – v podobě nepatrného vnitřního tření.
Tento vnitřní odpor se neodehrává v hmotě, ale v samotné struktuře prostorového rámce, kde se odehrává celý kosmos. Vědci tuto lepkavost prostoru označují za možný klíč k pochopení nesrovnalostí ve vesmírných pozorováních.
Když prostor vibruje – fonony na kosmické úrovni
Materiály v běžném životě znají tzv. fonony – kolektivní vibrace atomů, které tvoří vlnění uvnitř pevné látky. Teoretici nyní pracují s myšlenkou, že „prostorové fonony“ fungují podobně, ale na úrovni samotného prostoru-času.
Tato vlnění generují viskozitu, která vytváří nenápadný „vnitřní tlak“. Právě to by mohlo zpomalovat rozpínání vesmíru, aniž by bylo nutné sahat po dosud neznámé exotické fyzice. Vše je založeno na známých principech mechaniky tekutin, tentokrát aplikovaných na největší škále, jakou známe.
Matematika nahrává lepivému vesmíru
Po zapracování této nové veličiny do rovnic se podle výpočtů ukazuje, že výsledky lépe odpovídají měřením, která zaskočila kosmology. Dynamická temná energie je v tomto modelu důsledkem vibrací „kvazičástic“ samotného prostoru.
Žádné nové částice není třeba vymýšlet. Prostý odpor vesmíru a jeho vnitřní život přetváří prázdnotu na aktivní, husté dynamické médium.
Výhled na další objevy a opatrnost ve vědě
Prozatím je tento model pouze teoretický. Výpočty čekají na ověření i pečlivou recenzi ze strany odborníků. Blížící se výsledky z teleskopu Euclid a dalších velkých projektů mohou přinést rozhodující důkazy.
Pokud se tato hypotéza potvrdí, člověk bude muset přehodnotit představu o tom, co znamená „prázdnota“ v kosmu. Vesmír kolem nás je zřejmě mnohem hustší, dynamičtější a živější, než naše smysly zatím připouštějí.
Zmrazený pohled na prázdnotu se otřásá
Vědecké poznání ukazuje, že „nicota“ nemusí být vůbec prázdná. Ačkoliv je to zatím teorie, koncept viskózního, lehce „lepivého“ prostoru spojuje kosmologii s každodenní zkušeností tekutin. Prostor kolem nás je možná i v těch největších měřítcích mnohem méně dokonalý a mnohem zajímavější, než se na první pohled zdá.
